Nedávné události, od záchrany na řece ve Worcesteru po masové pobodání ve vlaku, znovu podnítily debatu o lidském hrdinství. Příběhy o statečnosti a nezištné pomoci často následují krize a zpochybňují zažité přesvědčení, že lidé mrznou nebo prchají tváří v tvář nebezpečí. Objevující se výzkum a svědectví odborníků nyní naznačují, že „lhostejnost přihlížejících“ je omyl a že sklon jednat hrdinsky může být přirozenou tendencí, která je v nás pevně zakořeněna.
Pochopení posunů ve vnímání
V loňském roce rychlé myšlení a statečnost Colina McGarvea zachránily ženu z rozvodněné řeky ve Worcesteru. Jeho instinktivní reakce ponořit se bez váhání do nebezpečných vod odráží opakující se vzorec, který lze vidět v nouzových situacích. Stejně tak reakce na nedávný útok na vlak na trase Doncaster do Londýna prokázala odvahu lidí jako Samir Zitouni, zaměstnanec LNER, který riskoval vlastní bezpečnost, aby ochránil cestující. Zitouniho statečnost si vysloužila pochvalu od úřadů a vyzdvihla potenciál obyčejných lidí provádět hrdinské činy.
Odhalení efektu přihlížejících
Po mnoho let dominuje našemu chápání lidského chování koncept „lhostejnosti přihlížejících“ – myšlenka, že lidé méně pravděpodobně zasahují v nouzových situacích, když jsou ostatní poblíž. Moderní výzkumy však odhalují jiný příběh. Odborníci na skupinové chování, jako je prof. Stephen Richar z University of St Andrews, tento koncept důrazně vyvracejí. Richarův výzkum založený na událostech, jako byly teroristické útoky 7/7 na londýnské metro a útok na hospodu Admiral Duncan v roce 1999, ukázal, že lidé mají tendenci zůstávat a pomáhat si, i když čelí nebezpečí.
Clifford Stott z Prof. Keele University, specialista na psychologii davu a skupinovou identitu, tento názor zopakoval. Zdůraznil, že moderní výzkumy ukazují, že lidé jsou „velmi dobří v obraně“ a že zdánlivě jednotlivé hrdinské činy jsou vedeny přirozenou jednotou mezi cizími lidmi. “Lhostejnost přihlížejících je mýtus,” řekl Stott a poukázal na stále zjevnější schopnost kolektivní akce v nouzových situacích.
Přirozená schopnost kolektivní akce
Výsledky naznačují, že hrdinské činy nejsou výlučné pro výjimečné jedince, ale jsou rozšířeným potenciálem mezi obyčejnými lidmi. Tato perspektiva zdůrazňuje pozitivní aspekt lidského stavu a vyzývá společnost, aby tuto schopnost pěstovala a využívala. V očekávání stále častějších klimatických mimořádných událostí profesor Stott zdůrazňuje důležitost budování místní odolnosti a poskytování struktur pro místní komunity, které podporují a řídí touhu pomáhat.
Podporuje přirozené reakce
Sociální psycholog prof. John Drewry z University of Sussex zdůraznil, že záchranné služby by měly podporovat a povzbuzovat vrozenou tendenci lidí scházet se a pomáhat si. Poukázal na sílu jazyka a doporučoval používat pozitivní a sjednocující fráze jako „komunita“ a „my“ k posílení vazeb uvnitř skupin.
Budování kultury pomocníků
Dr. Gill Harropová, která vede program zásahů přihlížejících na University of Worcester, zaznamenala rostoucí trend institucí aktivně propagujících kulturu pomáhajících. Uvedla zvyšující se počet výcviku zásahů přihlížejících ve školách, vysokých školách, univerzitách, policejních složkách a NHS, což postupně vytváří komunity aktivních přihlížejících. > “Jsme svědky toho, jak se to nyní děje prostřednictvím školení zásahů přihlížejících… vytvářením komunit aktivních přihlížejících. A to je skvělé.”
Vznikající shoda mezi odborníky je zřejmá: lidé, kteří jsou daleko od pasivních pozorovatelů, přirozeně tíhnou k vzájemné pomoci v době krize. Pochopením a podporou této přirozené tendence můžeme vytvořit silnější a odolnější komunity připravené na budoucí výzvy.
